Etruské pohřbívání

Osmé století před naším letopočtem neznamenalo v našich krajích žádný velký zlom. Pozdní doba bronzová se volně měnila v dobu železnou a až na vpády kimmerijských kmenů z východu nedocházelo k žádným zvratům.

Na Apeninském poloostrově tomu však bylo jinak.

Původní halštatská villanovská kultura je nucena ustoupit do pozadí ( i když existují i teorie autochtonního původu Etrusků) a je zastíněna novým daleko vyspělejším národem. Řekové je nazývali „Tyrhény“, Římané je označovali za „Tusky“ či „Etrusky“ a oni sami si snad říkali „Raséna“. Šlo o národ neindoevropský přicházející snad z Orientu, o čemž svědčí jejich bohatá a velmi vyspělá hmotná kultura. Vytvořili dokonce i své vlastní písmo, které se objevuje i na místech, o nichž bych se chtěla blíže zmínit…

Jako u všech národů a kultur té doby hrálo také u Etrusků významnou úlohu jejich náboženství. Titus Livius se dokonce zmiňuje, že Etruskové jsou náboženství oddáni více než ostatní národy. O tom by mohly vypovídat hlavně jejich pohřební zvyklosti a okázalost jejich bohatých hrobek.

První nálezy etruských hrobů lze datovat již do poloviny osmého století před naším letopočtem. Hned od počátku měly etruské hroby představovat „dům mrtvého“. S tím se koneckonců nesetkáváme jen v Itálii, ale také v našich podmínkách. Už ty nejstarší etruské hroby byly přikryté kamennými deskami s lomeným příkrovem, jakoby naznačovaly střechu domu. Do hrobek pak ze zemského povrchu vedla chodba nebo dokonce schodiště.

Ty nejokázalejší hrobky však začaly vznikat až kolem roku 700 př.n.l., kdy dosáhly ohromných rozměrů a staly se viditelnými dominantami. Nejprve se objevovaly jen ojediněle, jednotlivě na prostých villanovských pohřebištích, ale záhy jich vznikaly celé skupiny. Takové pohřebiště je například v Cerveteri, kde tumuly dosahují až 40 metrů! Pod vrstvou půdy se pak nachází téměř skutečný dům pro zesnulého.

Hrobky bývají vybaveny jako interiéry skutečných stavení. Mají dveře, naznačená okna a trámové stropy, sloupy, pilastry, sedadla a odpočívadla. O vnitřní výbavě – myslím tím mobilní památky –  se nejlépe dozvíme při bližším průzkumu jedné konkrétní hrobky.

Ve třicátých letech devatenáctého století se o výzkum takové hrobky pokusil italský generál Vincenzo Galassi a kněz Alessandro Regolini. Společně zkoumali nekropoli Sorbo jihozápadním směrem od již výše zmíněného centra Cerveteni. Nejprve narazili na několik dávno již vykradených hrobů, ale nakonec se na ně štěstí přece jen usmálo.

Konečně narazili na nevykradenou hrobku s nesmírným bohatstvím. V úzké, kuželovitě nadstřešené místnosti ležela na kamenném bloku kostra ženy a v přední části tohoto „domu zesnulé“ se našla urna s popelem válečníka (kolem něj se soustředily zbraně) a v předsíni na bronzovém odpočívadle ostatky dalšího muže.

Že šlo bezesporu o ženu z vyšších kruhů, naznačuje už její oděv zdobený zlatými nášivkami a hlavně pektorál na její hrudi. Takový štít byl v Orientu odznakem vysokého postavení a analogie k takovému nálezu máme například na asyrské bronzové míse z Nimrudu (pektorál má na krku okřídlená sfinga) nebo na soše asyrského krále Aššurnasirpala II., která ho znázorňuje v slavnostním kněžském rouchu.

Dalším luxusním předmětem v hrobce urozené ženy je zlatá terčíkovitá spona zdobená granulací a umně zhotovenými postavičkami lvů. Pětici zvířat obepínají dva věnce tvořené drobnými lotosovými květy. Na půlměsícový ovál s tímto vyobrazením navazují dva příčné nosníky s listem ze zlata. Nejpreciznější práci předvedli etrusští řemeslníci právě na zlatém listu, z něhož plasticky vystupují figurky padesáti kachniček.

Vedle této precizně vyhotovené spony měla zesnulá na ruce dva široké manžetové náramky zdobené obdobným způsobem jako zmiňovaná spona (tedy granulací). Také zde se objevil figurální výjev. Před skupinou palem tu stojí bohyně (dle účesu analogická s egyptskou bohyní Hathor) mezi dvěma vztyčenými lvy. Vedle božstva stojí tři další ženské postavy, které tleskají.

Zemřelá měla mezi šperky také dva cenné náhrdelníky (jeden ze zlatých perel s rytinami a druhý posázený zlatem a jantarem), náušnice, spirálové prsteny, jehlice, spony…

Mimo šperků stojí za zmínku také ostatní předměty patřící zřejmě k soukromému majetku ženy. Jde především o bronzovou postel se šesti nohama a opěradlem na hlavu. O stěny hrobky pak byly opřeny kruhové štíty zdobené hlavami panterů s rozevřenými tlamami a emailovýma očima. Na podstavcích pak stálo několik polokulovitých bronzových kotlů zdobených mytologickými výjevy – přesněji řečeno bájnými tvory jako jsou gryfové a draci s dlouhými krky.

Z jídelních servisů a vzácného nádobí je třeba jmenovat podnosy, nádoby na pití z ryzího zlata, bronzové pánve, rožně s ptačími hlavami…a v neposlední řadě velké množství typického černého nádobí (bucchero) v podobě mís, džbánů, pohárů a konvic.

Nejdůležitějším nálezem byl však picí servis nalezený u nohou zemřelé. Šlo o jedenáct pohárů, na nichž bylo vyryto slovo – „Larthi“, které by zřejmě mělo být pojmenováním zesnulé ženy.

Zajímavým fenoménem v etruských hrobech je také zastoupení vozů. V hrobce urozené „Larthi“ byly nalezeny hned dva. Šlo o čtyřkolový – pohřební – vůz a dvoukolový – válečný – vůz. Analogie k takovýmto nálezům máme během starší doby železné také v našem prostředí, i když se s bohatostí cerveterské hrobky nedají vůbec srovnávat.

Ale hrob „Larthi“ není žádnou výjimkou ani ve střední Itálii. Podobný nález byl uskutečněn v roce 1895 v Tarquinii. I když šlo o napůl vykradený a zdevastovaný hrob ženy, jistě původně patřil mezi ty bohaté. Zesnulá měla na sobě hrudní destičku ze zlata a zlaté plátky našité na oděvu. I když si zloději odnesli velkou část hrobového inventáře, zůstaly v hrobce například spony s rytinami malých koníčků s opičkami, zbytky bronzových amfor s držadly v podobě lotosových květů, devadesát jedna figurek bohů z egyptské fajánse (zřejmě patřily k náhrdelníku) atd.

Za zmínku také stojí schránka na balzám, na níž je zobrazen egyptský panovník v kruhu nilských božstev a pod ním jsou v řadě palmy, černoši v okovech a opice. Stejně jako v hrobce „Larthi“ se také zde narazilo na nápis. Jde o slovo Bok-en-raufa, které je označením faraona Bokchorise, jenž vládl od roku 734 do roku 728 před naším letopočtem. Tento nápis bezpečně datoval popisovanou tarquinskou hrobku do osmého století.

Na závěr je třeba zmínit se ještě o způsobu stavby takových hrobek. Byly stavěny z velkých kamenných ploten (kvádrů a desek), které byly spojovány bez malty plochými kameny. Zajímavá je například situace v tzv. „hrobu Pietrery“ poblíž Vetulonie. Průměr hrobky činil až 70 metrů a lze u ní rozeznat dvě stavební fáze. První stavba se zřítila už  brzy po svém dokončení, neboť stavební materiál byl příliš měkký a nevydržel tíhu klenby. Podruhé byl už použit jiný kámen – sassofertino – přivezený ze značné dálky.

Původ těchto monumentálních staveb je nejspíš v Orientu, neboť analogické „pahorky mrtvých“ nalézáme také v Anatolii, především u Gordia a Sard.

Bohužel nejsme schopni s jistotou prohlásit, zda v těchto oblastech (tedy v Orientu) spočívá původ celého etruského národa nebo jde jen o vnější kulturní vlivy. Kdyby se bohaté hrobky ve střední Itálii nerozebíraly během starověku, středověku i novověku na kámen a kdyby jich většina nebyla navštívena zloději, možná bychom o tajemných Etruscích zjistili mnohem více.

 

Použitá literatura:

Werner Keller, 1975: Etruskové, Praha.