Germánská mytologie na základě archeologických pramenů

 

 

Germáni, kteří dokázali zmobilizovat celou Evropu a v době stěhování národů výrazně upozornili na svou existenci, jsou známí především jako stateční bojovníci a výborní válečníci. I když byl boj jejich denním chlebem, také oni se věnovali své duši a stejně jako ostatní národy té doby ji nezanedbávali.

Kořeny jejich náboženství sahají hluboko do pravěku (dokonce do doby bronzové), ale podoba, která je nám nyní známa, je ovlivněna dlouhodobým vývojem a též křesťanskou ideologií.

Pokusím se proto představit germánské náboženství ve světle hmotných pramenů, které snad nejobjektivněji dokáží vypovědět, v co staří Germáni věřili a komu patřily jejich modlitby.

 

 

Kultiště

Hmotné prameny vypovídající o mytologii či náboženských představách starých Germánů nalézáme v hrobových výbavách, ale hlavně na místech, která sloužila jako kultiště. Bohužel nemůžeme čerpat téměř žádné znalosti z germánských svatyň, protože ty neexistují. Germáni nechtěli své bohy „uzavírat“ mezi čtyřmi zdmi a uctívali je ve volné přírodě; ať už šlo o  horské výšiny, vodní toky nebo bažiny. Snad až v pozdějších dobách převzali znalost svatyň od Římanů a začali bohy uctívat v nich. O tom nás v písemných pramenech informuje například Adam z Brém. Mnohem častěji však nalézáme početný mobiliář vypovídající o náboženských představách a také praktikách, které sloužily k uctívání pohanských bohů, právě ve volné přírodě.

 

 

Pohřebiště

Jako u všech národů té doby, hrál i u Germánů nejdůležitější roli posmrtný život. Proto vybavovali zesnulé mnohými milodary, které měly být mrtvým upotřebeny po smrti. Často jsou pohřbíváni také koně nebo aspoň jejich kresby, pokud jde o hrob chudší. Velmi častým milodarem jsou poničené, zprohýbané zbraně, které zřejmě měly zemřít společně s člověkem, který je používal. Na pohřebištích se objevují zvláštní kamenné kruhy – například ve vesnici Odra u Tucholského vřesoviště v severním Polsku bylo objeveno 10 těchto velkých kruhů. Na lokalitě Wesiory se nalézá 5 kruhů a je zajímavé, že právě tento počet odpovídá počtu sousedních pohřebišť. Šlo tu zřejmě o nějaké centrum pro více osad. Uvažuje se, že tyto kruhy byly jakýmsi shromaždištěm lidí, kteří na pohřebiště přicházeli, aby buď vykonávali nějaké kultovní obřady nebo se radili se zesnulými.

O představách posmrtného života vypovídají také náhrobní kameny a památníky mrtvých. Náhrobní kameny bývají zdobeny reliéfy jako například stéla z Niderdollendorfu v Porýní, kde se již objevuje pozdější prolínání představ křesťanských a pohanských. Na východní straně náhrobku je zobrazen bojovník vstupující do Valhaly a nad ním had jako symbol smrti. Na západní straně je Kristus ve svatozáři a u jeho nohou se svíjejí hadi. Šlo tu o symbol vzkříšení. Památníky mrtvých jsou též mladšího data a objevují se asi ve 4.st.. Jde o málo opracované kameny popsané posvátnými runami.

O mytologii nás zpravují také obrazové kameny, na nichž se nejčastěji objevují scény, kdy je mrtvý bojovník přijímán do Valhaly a doprovázejí ho Valkýry.

O bozích se dozvídáme ze skalních kreseb. Bohové byli na těchto kresbách, jejichž počátky sahají až do doby bronzové, zobrazováni jako bytosti převyšující svou výškou člověka. Bývají zobrazováni většinou se zbraněmi – s mečem, kladivem a kopím. Tyto atributy podle písemných zpráv přináležely bohům: meč patřil Freyovi, kladivo Tórovi a kopí Ódinovi.

 

 

Oběti

Uctívání bohů se dělo prostřednictvím mnoha kultovních obřadů, z nichž velmi častým bylo obětování nejrůznějších lidských výtvorů a výrobků, ale také samotných lidí. Tacitus ve své Germánii píše: „V určenou dobu se scházejí vyslanci všech kmenů téže krve v lese posvěceném obřady předků a pradávnou hrůzou a jménem obce obětují člověka.“ To dokládají nálezy v močálech po celém Dánsku. V močálu v  Tollund Fen byla v roce 1950 taková oběť nalezena. Obětovaný muž byl zřejmě v zimním období oběšen a vhozen do bažiny. Zajímavé bylo, že jeho tvář byla naprosto klidná a vypadalo to, že šel na smrt dobrovolně. Rozbor potravy v jeho žaludku nasvědčoval tomu, že nedlouho před svou smrtí snědl ovesnou kaši, která byla připravena ze zimních plodin.  Grauballe byla v roce 1972 objevena další oběť muže s podříznutým krkem a proraženou lebkou. Podobných nálezů je už nyní poměrně hodně.

V bažinách se ale nalézají také úplně jiné typy obětí. Zřejmě z dob válek se tu objevují zbraně. V Nydanu v Dánsku bylo nalezeno 100 železných mečů, 550 hrotů kopí, šipky, luky, nádoby, hřebeny… Ve Vimose se zase našlo 1000 hrotů kopí, 100 mečů, kroužková brnění. V Ejsbölu 600 šipek, 200 hrotů kopí, 100 štítových puklic, 70 mečů… I tady se stejně jako v hrobovém inventáři objevují zbraně poničené.

 

 

Dřevěné plastiky

Zajímavé jsou také nálezy velkých dřevěných plastik zobrazujících s největší pravděpodobností pohanské bohy. Tacitus se domníval, že Germáni své bohy nespodobňovali, ale nálezy z močálů vypovídají o opaku. Plastiky jsou vyřezány často jen z jednoho kmene a mají jen lehce naznačen obličej a pohlaví. V Passendorfu ve Výmaru byla nalezena 90 cm vysoká plastika člověka z dubového dřeva. Na hlavě byly naznačeny oči, ústa a vlasy. V místě ramen měl otvory, do nichž se vkládaly mladé větvě osiky jako ruce. Ty byly vztyčené k nebi. Tato plastika je datována do 1.st.př.Kr.

U Viborgu v Dánsku byla zase nalezena plastika, která měřila 88 cm a jako nohy jí sloužily dvě hole.

Braaku v Eutinu  byly nalezeny dvě plastiky, které představovaly muže a ženu. Obě v nadživotní velikosti. Ženská plastika měřila 227cm a měla na hlavě naznačený drdol. Mužská plastika byla ještě o půl metru vyšší.

Oberdorle u Mühlhausenu v Durynsku se zkoumalo celé germánské obětiště. Bylo zde zjištěno, že dřevěné idoly stály uvnitř jakýchsi oplocených areálů. Germáni tedy zřejmě stavěly jakési konstrukce, které jim buď usnadňovali přístup k obětišti nebo snad měly jiný význam.

Většinou šlo o mosty nebo o zpevnění břehů. Takové doklady máme například z Thorsbergu nebo Ejsbölu.

 

 

Kult plodnosti

Důležitou složkou v germánské mytologii představoval také kult plodnosti. Tacitus líčí ve své Germánii jakési omývání vozu bohyně plodnosti Nerthus. Tento vůz mělo táhnout kraví spřežení a uvnitř tohoto kultovního vozu měla dlít bohyně Nerthus. Ta v  doprovodu kněze projížděla krajem. Potom se tento vůz vracel do jezera. Tento rituál potvrzují také hmotné prameny. V Seelendu v Dánsku byl nalezen 57cm dlouhý zlatem potažený kultovní vůz. Je třeba zařadit ho do starších dob – tedy asi do 14.st.př.Kr. Je ale zřejmé, že germánské tradice na tyto rituály plně navázaly. K bohyni Nerthus se váže také následující rituál. Vždy na jaře se tato bohyně provdávala za člověka, kterého představoval kněz. Bohyni pak předem vybraná dívka.  Již na starších skalních kresbách je vyobrazen pár lidí v obětí a vedle nich větší postava se sekerou, která jim žehná. Šlo zřejmě o zobrazení právě svatby bohyně Nerthus.

 

 

Kněží a budoucnost

K provozování kultu bylo zapotřebí již zmiňovaných kněží. V dobách, kdy ještě zcela neztratil svůj vliv matriarchát stály v popředí bohyně a s nimi také kněžky. S válkami se však na jejich místa dostávají bohové a bohyně ustupují do pozadí. Stávají se pouze manželkami bohů.

Kněžky a kněží hráli v kultu prvořadou roli, protože nejen že sloužili bohům, přinášeli jim oběti a uctívali je přesně tak, jak to bohové vyžadovali, ale starali se také o věštby. V germánském životě bylo zřejmě velmi důležité znát budoucnost, protože se dochovalo mnoho pramenů popisující tyhle věštecké rituály. Podle Tacita Germáni většili z hlasu a letu ptáků nebo chování koní. Na reliéfní scéně na kotlíku z Jutska je zase vyobrazeno, jak kněz nebo kněžka propichuje válečnému zajatci hrdlo a věští z jeho krve.

Strabón v 7.knize popisuje, že kněžky chodí oděny do bílého roucha a jsou opásány bronzovými pásy. To potvrzují nálezy z Jutska nebo Šlesvicka-Holštýnska. Tam byly tato bronzové pásy nalezeny.

K věštění se také používali syrové větvičky plodných stromů, které nařezali na tyčinky a označili runami. Ty potom rozhodili a libovolně tahali. Z run potom četli vůli bohů. Pokud bohové souhlasili s nějakým jednáním, bylo nutné zajistit si souhlas také jinou věštbou. Tyto větvičky se však bohužel nedochovali.

 

Seznam použité literatury:

 

Friedrich Schlette: Germáni, 1971.

Jacqueline Dineenová: 100 největších objevů v archeologie, Praha 1999.

Vladimír Podborský: Dějiny pravěku a ranné doby dějinné, Brno 1999.