Použitá literatura: Sklenář, K.,1984: „Za jeskynním člověkem“, Praha.

Sklenář-Sklenářová-Slabina, 2002: „Encyklopedie pravěku Čech, Moravy a Slezska“, Praha.

Bouzek Jan, 2000: „Rondely a obdobné kruhové stavby“, in Studia Hercynia IV, Praha.“

Podborský, V., 1988: „Těšetice-Kyjovice IV. Rondel osady lidu s moravskou malovanou keramikou“, Brno.

 

 

 

Nejprve je nutné definovat si kultovní místo jako takové. Jde o okrsek určený k rituálům náboženské povahy. V dnešní době se velmi špatně rozpoznává, ale často bývá spojován s objekty nesloužícími k jasným praktickým účelům, či s nezvykle umístěnými objekty doplněnými ještě často nezvyklou nálezovou situací. V jejich těsné blízkosti nebo v rámci kultovního areálu se mohou vyskytnout kostry obětí, střepy vzácné či rituální keramiky nebo větší počet depotů. Snadněji lze rozpoznat kultovní areál vytyčený příkopem nebo palisádou. Nejsnadněji rozpoznatelné jsou chrámy, kterých však v pravěku nebylo mnoho.

Kultovní místa můžeme rozdělit na několik typů:

-         jeskyně

-         přírodní útvary jako jsou stromy, kameny, skály…

-         výrazné terénní dominanty jako například „posvátné hory“

-         lesní háje

-         a kultovní areály vytvořené člověkem (Ty mohou být situovány mimo sídliště a určeny širší veřejnosti nebo může jít o sakrální okrsek v rámci sídliště)

Začneme tedy jeskyněmi.

Jeskyně sloužila za kultovní místo už od nejstarších dob. Mohla představovat jakousi vstupní bránu do nitra matky Země, a tím působit na člověka jako spojení s něčím nadpřirozeným.

Lze předpokládat, že lidé v paleolitu obývající přední části jeskyní, hledali svá kultiše v blízkosti svého domova – tedy v odlehlejších prostorách jejich vlastní jeskyně. Vypovídají o tom nálezy především ve Francii, kde právě z jeskyň Montespan a Tuc d‘Audoubert máme doklady jakýchsi svatyní.

V roce 1912 objevili synové hraběte Begouëna v jeskyni Tuc d‘Audoubert posvátné místo zasvěcené zřejmě kultu plodnosti. Daleko od vchodu do jeskyně nalezli dvě – přes půl metru dlouhé – plastiky pářících se bizonů, 13 centimetrů velkého reliéfního bizonka a otisky pat nohou 5 – 6 jedinců ve věku od 13 – 15 let. Vzhledem k věku uctívačů a náznaků jakéhosi tance kolem pářících se zvířat byla tato situace chápána jako doklad kultu plodnosti a snad nějakého iniciačního rituálu.

Podobný objev byl učiněn o jedenáct let později, když roku 1923 byla v jeskyni Montespan nalezena hliněná socha medvěda v životní velikosti a opodál tři další sochy kočkovitých šelem. Všechny plastiky byly zajímavé tím, že jim chyběly hlavy.

Socha medvěda ležela v poloze sfingy a mezi předními tlapami ukrývala fragmenty lebečních kostí skutečného medvěda. Lze se tedy domnívat, že se na tuto napodobeninu šelmy skutečná hlava kdysi nasazovala.

Na těle hliněné sochy se daly rozlišit jakési důlky a rány, zřejmě pozůstatky pravěkých rituálů souvisejících s kultem lovecké magie.

Jeskyně se ale kultovními místy nestávaly jen v paleolitu, nýbrž během celého pravěku. Je třeba zmínit se o skalním masivu Kiffhäuser v Durynsku, v němž se nachází hned několik jeskyní sloužících za kultovní areály. Z jeskyně Stopfnadelhöhle pochází popis zajímavé nálezové situace datované do doby bronzové. Profesor Güntler Behm-Blancke tu prozkoumal pozůstatky lidských kostí, které nesly stopy opálení a ořezání. Poblíž těchto úlomků byla nalezena jáma naplněna rozbitými kostmi mladých lidí a dětí. Protože se opodál vyskytovalo ohniště, do něhož se podle paleobotanických rozborů přidávala sláma a obilí, Behm-Blancke toto místo interpretoval jako doklad kultovního obětování v době žní.

Ve stejném masivu, v jeskyni číslo 9, se zase narazilo na hlubokou šachtu ukrytou pod velkým kamenem. Na dně šachty se nalezly velmi dobře zachované artefakty z organického materiálu – zbytky pochodně z březové kůry, jakýsi předmět vzniklý sešitím taktéž březové kůry, červené vlněné vlákno, šňůry pletené z lidských vlasů, obilky zrní, bronzové šperky. Předpokládá se, že i tato šachty měla svůj kultovní význam.

Skalní štěrbiny a dutiny sloužily jako obětní místa také u nás, o čemž svědčí lokalita ve Vinařicích, v okresu Beroun. Na vrchu Bacíně byla nalezena tři metry hluboká skalní dutina, která pojila pravěkého člověka s Matkou zemí již od paleolitu. V nejnižší vrstvě se během výzkumu V.Matouška, v letech 1989 – 94, nalezl skelet 20 – 30tiletého muže, jehož radiokarbonová data zařadila až do pozdního paleolitu. O dvě vrstvy výše se dochoval doklad pohřbu či oběti asi desetiletého chlapce z kultury knovízské (vrstva 3) a ve vrstvě 2 kosti dvouletého dítěte z pozdní doby bronzové (bylanská k.). Tato skalní štěrbina, jejíž hrdlo nepřesahuje 30 centimetrů v průměru, znamenala zřejmě pro pravěké kultury mnohem více, než se může zdát z pohledu moderního člověka.

Další jeskynní lokalitou, datovanou tentokrát do mladší doby kamenné je Nová jeskyně v Srbsku . okres Beroun. V roce 1930 ji zkoumal Ladislav Hájek a nalezl v ní pozůstatky několika ohnišť s opálenými žabími kůstkami a zvířecí a lidské rozštípané kosti. V nedaleké jeskyni Galerie s doklady osídlení lidem s vypíchanou a lineární keramikou zase nalezl části lidské lebky. Masivní skalní komplex Srbsko zřejmě představoval lokalitu vhodnou pro kultovní účely.

Poslední jeskynní svatyní, o níž bych se chtěla zmínit, je známá Býčí skála v Moravském krasu. I když ji Wankel označil za hrobku horákovského velmože na voze, dnes se prosazuje teze, že šlo o obětní místo, neboť nálezová situace popsaná Jindřichem Wankelem se ukázala jako nespolehlivá. Ukázalo se, že součásti vozů patřily nejméně čtyřem kusům a žádný tu nebyl celý. Doklady čtyřiceti lidských skeletů se stopami smrtelného zranění na lebkách však s určitostí Býčí skálu řadí k důležitým obětištím pozdního halštatu.