Náboženství doby bronzové

 

Náboženství v pravěku se od sebe lišila stejně, jako se liší ta dnešní. Jejich základ je sice stejný, ale jejich projevy navenek se rozcházejí ve způsobech uctívání nějakého boha, v pohřebním ritu, v různě stavěných svatyních apod.

Někteří vědci tvrdí, že doba bronzová je právě v náboženských projevech jedním z nejvýraznějších období pravěku a to především proto, že se dozvídáme o bohaté kultovní hmotné kultuře této doby. Časté jsou též projevy antropofagie, zvláštnosti pohřebního ritu a doklady obětišť.

V době bronzové se výrazně projevuje kult jakéhosi slunečního boha apollónského typu. Podle starořeckých zpráv byl Apollón bohem ještě předřeckého původu a každoročně odlétával na sever do země Hyperborejců ve voze taženými slunečními ptáky.

Této starořecké zprávě odpovídají početné nálezy právě těchto kultovních vozíků, které se objevují po celou dobu bronzovou buď celé nebo jen jakési ptačí aplikace na nejrůznější hmotné kultuře – hlavně na keramice.

Ani tyto kultovní vozíky však nejsou nijak uniformní a rozlišujeme jejich tři základní druhy. Ten první je typickým vozíkem apollónského typu s ptačími protomami a vozatajem buď s ptačí nebo lidskou tváří. Většinou jsou čtyřkolové, ale výjimku tvoří trojkolový vůz z Dupljaje.

Existují však také vozíky s nádobou, jaký známe z české Milavče a o němž se archeologové domnívají, že snad mohl sloužit k přivolávání deště.

Posledním kultovním vozíkem je výjimečný nález z Trundholmu v Dánsku. Jde o šestikolový vůz se slunečním kotoučem.

Motiv slunce se objevuje nejen na kultovních předmětech, ale nejrůznější spirály a růžice, které jsou se slunečním motivem zpodobňovány, se nalézají na špercích, keramice a dokonce i zbraních.

Bohužel neznáme žádné jméno, které by označovalo jakéhokoli boha střední Evropy. Dá se však předpokládat, že starořecké a středoevropské představy o bozích se příliš moc nerozcházejí, tudíž zde zřejmě působili kromě boha Slunce, také bůh Měsíce, úrody, podsvětí a řemesel.

Důležitým fenoménem doby bronzové je víra člověka v nehmotnou duši, což se začíná projevovat kolem roku 1300př. Kr., kdy naše území zastihla doba popelnicových polí. Spalování mrtvých bylo do té doby spíše výjimečné, ale nyní kremace výrazně převládá.

Popel se nejčastěji nachází v urnách (tedy popelnicích), z nichž některé mohou mít uměle proražený otvor, aby mohla ona nehmotná duše opustit spálené tělo a osvobodit se tak.

Ještě ve starší době bronzové však dominuje kostrové pohřbívání ve skrčené poloze. Například u nitranské kultury, zaujímající prostor mezi řekou Moravou a Váhem, se nacházejí zajímavé hroby se stopami po jakési dřevěné konstrukci (něco jako dům mrtvého) a s bohatou hrobovou výbavou, která zřejmě napovídá, že se jednalo o jakési šamany. Objevují se zde například čapky ze zvířecích zubů a medvědí drápy.

Také u kultury únětické se střetáváme se zajímavým kultovním obřadem, o němž však nemáme žádné podrobnější informace. Velké množství hrobových celků u této kultury bývá totiž narušeno jakýmsi druhotným zásahem. Někdy je hrob vyloupen nebo je do něj přidán další pohřbený jedinec. Někdy ale dojde k opatrnému porušení bez krádeže nebo zneuctění, takže si lze domýšlet, že šlo o jakýsi rituální úkon nad už dříve zesnulým.

Důležitou složkou společnosti doby bronzové jsou kultovní areály, kterých je nepřeberné množství. Zřejmě zde docházelo k nejrůznějším rituálům a obětem, které měly nějakým způsobem komunikovat s bohy.

Kultovní místa jsou často situována ve volné přírodě. Nejčastěji jde o přírodní dominanty vystupující z terénu, jako je tomu na dvou nejznámějších místech v našem prostředí. Na Moravě jsou takovým místem Cezavy u Blučiny, kde se obětovalo jak ve starší době bronzové (únětická kultura), tak v době popelnicových polí (velatická kultura). Právě přičiněním velatické kultury tu vznikla zajímavá nálezová situace, kdy tu bylo objeveno velké množství bronzových depotů a pohozených lidských koster v mělkých zásobních jamách, ale zatím tu nebylo prokázáno žádné trvaleji osídlené sídliště. Zdá se tedy, že právě Cezavy v té době sloužily jen jako kultovní areál.

V Čechách je typickým příkladem kultovního areálu Skalka u Velimi, náležící kultuře lužických popelnicových polí. Také zde se nalezlo velké množství lidských obětí a depotů šperků.

Sakrální okrsky známe i ze sídlišť jako je například Spišský Štvrtok ze slovenského prostředí. Zajímavý je také okrsek v Gánovcích na Spiši, kde byla objevena studna z období otomanské kultury, na jejímž dně se nacházely lidské kosti a nádoby z březové kůry společně s velmi vzácnou železnou dýkou.

Dalšími kultovními místy mohou být areály kolem vzpřímených balvanů, jako je třeba v Anderlingenu. Na hrobovém kameni je vyryta podoba tří postav, z nichž jedna má v ruce sekeru. Může jít buď o spodobnění nějakého boha nebo o jedince pohřbené pod kamenem.

Na některých balvanech mohou být uměle vyvrtané důlky, které mohly sloužit k obětování různých tekutin – vody, vína, krve, mléka…

I v době bronzové se objevují kruhové areály na způsob neolitických rondelů (Troskotovice, Šumice, Horní Metelsko, Čakovice…)

Také jeskyně sloužily k rituálním účelům po celou dobu bronzovou a též ve starší době železné. V Karpatské kotlině se například nalézá Majdahraškova jeskyně náležící kyjatické kultuře, která je známá velkým množstvím lebek jelenů a lidí. Ve Chvalovské jeskyni zase bylo uloženo 19 lidí ve skrčené poloze kolem ohně.

U nás se podobné nálezy spojují až se starší dobou železnou a to s lokalitou Býčí skála, kde se zřejmě jednalo o hromadný pohřeb velmože s doprovodnými oběťmi.

Doba bronzová je též bohatá na sakrální keramiku a kultovní předměty. Známe antropomorfní a zoomorfní figurky, štěrchátka nejrůznějších tvarů, které se nachází zpravidla v bohatých hrobech, picí rohy, pohárky v podobě lidské boty, amulety v podobě rukou, různé závěsky a štítky.

Je tedy zřejmé, že v tomto období se život po kultovní stránce prohloubil a stal se mnohem složitějším než v předchozí době kamenné. A nebo máme jen více dokladů, zatímco ty starší se tolik nedochovaly.